Rozfoukáváme větrné dezinformace!

Pokud by měl člověk větrník 100 metrů za domem, hlučné by to samozřejmě bylo. Ale tak blízko se rozhodně nestaví. Na vzdálenost 1 km větrnou elektrárnu v podstatě neslyšíte. Zvuk totiž vydává, jen když fouká – a vítr ve vašem okolí sám způsobuje hluk, který s přehledem přehluší vzdálenou větrnou elektrárnu.

Větrné elektrárny musí splňovat přísné hlukové normy dané českými právními předpisy (konkrétně nařízením vlády č. 272/2011 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, zejména jeho § 12). Maximální přípustná mez hluku je stanovena na 50 dB přes den a 40 dB v noci – což větrné elektrárny zvládnou při dostatečné odstupové vzdálenosti dodržet s přehledem.

Rozdíl je taky u první generace větrných elektráren z 90. let. Ty byly sice podstatně menší, ale o dost hlučnější než ty dnešní, moderní. Současné standardní větrné elektrárny mohou splnit výše stanovené hygienické limity i na vzdálenost 500 metrů, zároveň se ale běžně staví (a měly by být stavěny) mnohem dál od obydlí – minimálně 800 metrů.

Agentura ochrany přírody a krajiny uvádí, že les ve vzdálenosti 200 metrů vydává při rychlostech větru 6–7 m/s přibližně stejný hluk jako větrná elektrárna ve stejné vzdálenosti. Co se týče dalších možných zdravotních rizik, „neexistuje vědecký důkaz pro to, že hluk v úrovni produkované větrnými elektrárnami může způsobovat jiné zdravotní problémy než obtěžování“ (Wind Turbine Noise Modulation, str. 5).

Právě obava z toho, že bude větrná elektrárna hlučná, patří k těm, které se v realitě nejčastěji ukazují jako liché.

Infrazvuk při činnosti větrných elektráren prakticky nevzniká a rozhodně není třeba se ho bát. Stejně jako u dalších zdrojů infrazvuku, se kterými se denně setkáváme v běžném životě – u pomaluběžných strojů (nejčastěji velké dieselové motory), ventilátorů chladicích věží, jezů, mostů, silniční dopravy nebo třeba klimatizace.

Hygienické limity infrazvuku jsou v českém právním řádu stanoveny pouze pro infrazvuk v pracovním prostředí, a to na 116 dB (viz § 7 výše uvedeného nařízení vlády č. 272/2011 Sb.), ale existuje doporučená hodnota 90 dB (v ČSN ISO 7196). Uvedené hodnoty větrné elektrárny standardně splňují.

Průmyslové podniky jsou podstatně významnějším zdrojem infrazvuku než větrné elektrárny, ale zdravotní dopad na lidi žijící v jejich okolí nebyl zjištěn.

Naopak! Češi a Češky jsou větrné energii nakloněni – obecně u nás k nejpodporovanějším zdrojům energie patří právě obnovitelně zdroje. Vítr v ČR podporuje 73 % lidí, větší podporu má už jen sluneční (80 %) a vodní energie (83 %). 

Univerzálně neplatí ani tzv. NIMBY efekt („Not In My BackYard“ – „Ne na mém dvorku“) – tedy že by lidé v obecné rovině větrné elektrárny podporovali, ale jakmile by se měly stavět v jejich okolí, byli by proti. Podle výzkumu České klima z roku 2024 (str. 29) by s výstavbou nové větrné elektrárny 5 km od svého bydliště souhlasilo 62 % Čechů a Češek za podmínky, že by z toho měla zisky obec. A pokud by z toho měla zisky přímo jejich domácnost, bylo by pro dokonce 66 %. I bez zisků by ale bylo více lidí pro (45 %) než proti (30 %).

Výzkum veřejného mínění o větrných elektrárnách na Svitavsku, který provedl Ústav geoniky Akademie věd ČR, zase ukázal, že dlouholeté osobní zkušenosti obyvatel s větrnými elektrárnami v okolí odbourávají obavy z možných negativních dopadů. Významně vyšší míra souhlasu s potenciální výstavbou větrných elektráren se projevila v obcích, v jejichž blízkosti se již větrné elektrárny nachází.

Odpor proti větrným elektrárnám tedy ve skutečnosti vůbec není tak velký, jak by se z článků v médiích nebo z diskuzí na sociálních sítích mohlo zdát. Například i v letošních referendech spojených s říjnovými volbami byly výsledky celkem vyrovnané – z 18 obcí se lidé v 10 vyslovili proti výstavbě větrné elektrárny, v 8 byli pro.

Lidé se nejčastěji obávají zásahu do krajinného rázu a hluku, někdy i negativních vlivů na ptáky či netopýry. Kromě krajinného rázu jdou všechny celkem dobře vyřešit správným umístěním elektrárny a typicky obava z hluku se nejčastěji ukazuje jako nejméně opodstatněná.

V Česku samozřejmě fouká, obdobně jako v okolních státech. Můžete se na to podívat sami díky online větrné mapě zpracované Akademií věd ČR. Podle potenciálové studie Ústavu fyziky atmosféry AV ČR může být do roku 2040 v ČR mimo chráněná území a jinak nevhodné lokality až 1392 větrných elektráren s celkovým výkonem 7044 MW a průměrnou roční produkcí 18,8 TWh elektřiny – to je 25 % současné tuzemské výroby elektřiny a víc než roční spotřeba elektřiny všech českých domácností dohromady. Nejvhodnější podmínky pro větrnou energii jsou u nás v Jihomoravském kraji, na Vysočině a v Moravskoslezském kraji.  

Jenže zatímco v EU je podíl elektřiny z větru asi 19 %, v ČR je to pouhé 1 %. Přitom v sousedním Německu to je 30 %, v Rakousku 16 % a v Polsku 14 %. To nás hází téměř na úplný konec žebříčku evropských zemí využívající energii z větru. V Česku opravdu nefouká jako v Dánsku nebo Irsku, to je jasná věc. Že bychom na tom ale s dostupností větru byli jedni z nejhorších v Evropě? To taky nebude ten pravý důvod.

Faktem je, že geograficky, rozlohou i počtem obyvatel nám blízké Bavorsko i Rakousko mají srovnatelné přírodní podmínky pro výrobu elektřiny z větrných elektráren jako my. Jenže na rozdíl od nás (371 MW) mají 7x (Bavorsko) a 11x (Rakousko) více větrných elektráren. V čem je tedy rozdíl? V míře politické podpory pro využití větrné energie – u českých politiků a političek a úřadů dlouhodobě panovala skepse a nezájem.

Výroba jakékoliv energie má negativní dopady na životní prostředí. Vyrobit elektrárnu s nulovým vlivem na životní prostředí nelze – různé zdroje se však svými negativními vlivy dramaticky liší. Větrné elektrárny v tomto ohledu prokazatelně představují ve srovnání se všemi známými alternativami zdaleka nejmenší zlo.

K porovnání náročnosti a efektivity jednotlivých zdrojů energie slouží koeficient EROI (nebo taky ERoEI) – Energy Return on Energy Investment. Jde o poměr mezi celkovou energií, kterou určitý zdroj za dobu své životnosti vyrobí, a energií, které byla potřebná je jeho stavbě, provozu a likvidaciČím vyšší koeficient je, tím výhodnější je zdroj. U větrné energie se udává EROEI mezi 15–20, energie vložená do výroby se tedy vrátí už za 1 až 1,3 roku provozu. Záleží samozřejmě na konkrétní použité technologii (zejména výšce stožáru a instalovaném výkonu turbíny) a geografických podmínkách (zejména větrnosti) konkrétní lokality.

Největší evropský výrobce větrných elektráren Vestas uvádí v předloňské studii pro svůj moderní (nikoli ovšem nejmodernější) stroj V150 s instalovaným výkonem 6 MW dosažené EROEI 41. Elektrárna tedy po dobu své životnosti vyrobí 41 krát více energie, než je spotřebováno k její výrobě, provozu a likvidaci.
Uvedená studie ovšem počítá s průměrnou roční rychlostí větru 8 m/s a z ní vyplývající roční výrobou 22 GWh. To odpovídá koeficientu využití 41 %.

Pokud místo toho použijeme koeficienty využití obvyklé pro české VTE, dostáváme se k EROEI v intervalu 22 až 28. To znamená, že obvyklá tuzemská větrná elektrárna vyrobí za dobu svého provozu 22 krát až 28 krát více energie, než kolik její celkový životní cyklus spotřeboval a její energetická návratnost je rychlejší než 1 rok.

Ano, otáčející se listy větrných elektráren zabíjí ptáky nebo netopýry, o tom žádná. Ale zabíjí jich několikanásobně méně než fosilní nebo jaderné elektrárny. A tisíckrát většími zabijáky ptáků jsou kočky, auta, budovy a skleněné plochy. Úmrtí zvířat v souvislosti s větrníky přesto rozhodně nejsou zanedbatelná – a je nutné dělat vše proto, abychom jim předcházeli.

Studie, která porovnávala dopady různých elektráren na faunu, zjistila, že počet usmrcených ptáků je u větrných elektráren 0,3–0,4 na vyrobenou gigawatt-hodinu, zatímco u fosilních a jaderných elektráren je to asi 15x více, tedy asi 5,2 zabití na gigawatt-hodinu – především v souvislosti s povrchovou těžbou, různými otravami nebo přímými střety ptáků s infrastrukturou. Přesto se u ostatních zdrojů energie úmrtí ptáků neřeší, i když čísla jsou tam mnohonásobně vyšší než u větru.

Zdaleka největší hrozbou jsou pro ptáky kočky nebo kolize s budovami či auty. Podle výzkumu London School of Economics připadá ve Velké Británii na vrub koček více než 55 milionů uhynulých ptáku, zatímco větrné elektrárny jsou zodpovědné za tisíckrát menší množství.

Podobná situace je v USA, kde auta ročně usmrtí 900x, budovy 2500x a kočky 10 000x více ptáků než větrné elektrárny. Střetu s větrnými elektrárnami se zde připisuje méně než 0,01 % úmrtí ptáků spojených s lidskou činností. A to je opravdu mnohem méně, než kolik mají na triku budovy, kočky nebo elektrické vedení.

Ještě nadějnější výsledky jsou u u offshore větrných elektráren – tedy větrných parků na moři. Studie z roku 2023, která 2 roky monitorovala elektrárny v moři u Skotska, dokázala, že moderní větrné turbíny nemají na mořské ptáky dokonce vůbec žádný vliv. Konkrétně v tomto případě totiž došlo přesně k 0 kolizím.

Řeší se to nějak? Ano! Především umisťováním větrných elektráren jen v lokacích mimo migrační trasy nebo nocoviště a s nízkou aktivitou ohrožených druhů. Možný vliv na živočichy se u každého projektu podrobně zkoumá v tzv. procesu EIA. Stále častěji se pak objevují větrné elektrárny vybavené senzory, které v případě ohrožení prolétajících ptáků nebo netopýrů větrnou elektrárnu včas zastaví.

Moderní větrné elektrárny využívají automatické technologie proti zamrznutí – anti-icing system. Větrník tedy rozpozná, když se začne tvořit námraza, a začne vyhřívat lopatky. I kdyby se námraza přesto vytvořila, není třeba se bát – řídící systém elektrárnu zastaví, takže námraza nikam odlétávat nemůže.

Větrné elektrárny jsou ideální pro výrobu elektřiny právě v zimě a námraza by nebyla problém pouze z hlediska bezpečnosti, ale také podstatným rizikem pro jejího provozovatele – elektrárna postižená námrazou může být nevyvážená a pokračování v provozu by mohlo vést k jejímu vážnému poškození.

Právě naopak! Podle studie think-tanku Fakta o klimatu z roku 2024 nám k nízkým nákladům na výrobu elektřiny jednoznačně nejvíc pomůže právě rozvoj větrné elektřiny – a to výrazně. Po větru se značným odstupem následují energetické úspory a propojování Evropy.

I podle parametru LCOE (Levelized Cost of Energy), který rozpočítává všechny náklady na určitý zdroj mezi všechny kilowatthodiny, jež zdroj za dobu své životnosti vyrobí, je výstavba větrných elektráren výhodnější než u nových zdrojů na fosilní paliva i jaderných reaktorů.

Jak to? Narozdíl například od fosilních či jaderných zdrojů totiž větrná elektrárna nepotřebuje žádné palivo – ať už z dovozu ze zahraničí, nebo i domácí. Třeba takové uhlí se musí vytěžit a k provozu uhelné elektrárny se připočítává i cena za provoz uhelného velkolomu. Větrná elektrárna se jednou postaví – a pak už vyrábí velmi levně. Vítr nám nikdy nedojde a ještě k tomu je to bezpečný domácí zdroj.

Navíc současný model postavený na uhelných elektrárnách, které do ceny elektřiny nezahrnují náklady na škody, je dost neférový. Na první pohled nabízí nízké ceny elektřiny, jenže tak trochu neviditelné náklady na fosilní zdroje stejně všichni platíme – jenom jinde. Na zdraví individuálních lidí (nejde jen o znečištěné ovzduší, ale i dopady změn klimatu na zdraví) nebo stavu životního prostředí (sucha, záplavy, extrémní výkyvy počasí,…).

Ale pozor – přechod na obnovitelné zdroje pravděpodobně přinese i hlubší změnu energetického systému. To znamená také investice do energetické infrastruktury, které se logicky mohou dočasně promítnout do ceny elektřiny. Zároveň bude ale cena za jednotku elektřiny nižší díky levnějším, „zeleným“ zdrojům. Ve výsledku tedy můžeme mít i z krátkodobého hlediska elektřinu díky (nejen) větru levnější. Mysleme také na to, že nové zdroje elektřiny jsou potřeba už jen proto, že ty současné budou postupně dosluhovat.

Co je naopak další výhodou proměny energetiky? Teď na produkci a prodeji elektřiny vydělávají velké firmy, v budoucnu to ale můžou být v mnohem větší míře obce, komunity či jednotlivci pomocí jimi vlastněných zdrojů obnovitelné elektřiny. Tomu se říká komunitní energetika. Část peněz se tedy bude vracet do našich peněženek, zatímco nyní odtéká pryč, někdy i do daňových rájů.

Ne, větrné elektrárny v obci opravdu nemají negativní vliv na cenu nemovitostí. A díky úplně první studii zkoumající tuto problematiku v českém prostředí to máme od letoška i černé na bílém! 

Studii provedli odborníci z Ekonomické fakulty Vysoká školy báňské – Technické univerzity Ostrava a z Ústavu geoniky AV ČR. Cílem bylo ověřit možný vliv přítomnosti větrných elektráren na ceny nemovitostí v jejich okolí v podmínkách České republiky. Systematicky tedy zanalyzovali realizované prodeje domů k bydlení i rekreaci v Česku mezi lety 2014–2024. Závěrem je, „že cenový vývoj v oblasti trhu nemovitostí k bydlení a individuální rekreaci v lokalitách, ve kterých se nacházejí větrné elektrárny, není významně odlišný od cenového vývoje v lokalitách, ve kterých se větrné elektrárny nenacházejí.“

Dosud jsme měli data pouze ze zahraničí, kde je větrný sektor rozvinutější. Ta ukazovala, že vliv větrných elektráren na ceny nemovitostí je buď statisticky nevýznamný či vůbec žádný, nebo dokonce pozitivní. Jak to? Když mají například obce příjmy od provozovatelů větrných elektráren, z pronájmu obecních pozemků apod., můžou získané peníze investovat do rozvoje obce, která je pak atraktivnějším místem pro život.

Přesto lze někdy bez potřebného kontextu nabýt dojmu, že jsou lokalitách s větrnými elektrárnami ceny nemovitostí nižší. Je to proto, že větrné elektrárny se často staví v už znevýhodněných, typicky příhraničních oblastech, kde už jsou nemovitosti levnější. Může tedy docházet ke korelaci, ale nikoli ke kauzalitě.

Naopak, ekologická stopa větrné energie co se týče plochy je minimální ve srovnání s většinou ostatních zdrojů (Dale at al., The land use-climatechange-energy nexus, Landscape Ecology 2011). Větrné (i solární) elektrárny nepotřebují další plochu na těžbu palivu, narozdíl od uhlí nebo třeba jádra.

V současnosti se v Česku vyrobí z větru jen asi 1 %, takže zabírají zanedbatelné území, ale think-tank Fakta o klimatu zpracoval územní stopu větrné energetiky (a dalších obnovitelných zdrojů) při pokrytí 40 % roční spotřeby elektřiny v ČR. Větrné elektrárny by zabíraly pouze 1,3 % území. A to ještě ne tak úplně – věže elektráren, transformátory a přístupové cesty by totiž tvořily jen nepatrnou část z uvedených 1,3 % území. Takže zbytek takto „zabrané“ půdy skýtá možnosti pro vícenásobné využití místa – pro pole, pastviny, lesy nebo třeba fotovoltaiku, která se s větrem dobře doplňuje.

A pokud větrná elektrárna doslouží a není v plánu ji obnovovat, prostě se rozloží a odveze – a nic po ní nezbyde. Mnohem větším problémem pro zemědělskou půdu jsou třeba velkosklady nebo bezohledné praktiky průmyslového zemědělství, které úrodnou ornici ničí nenávratně.

A jak je to v celoevropském měřítku? Podle studie z 2024 má Evropa dostatek půdy pro rozšíření solární a větrné energie, aniž bychom ohrozili přírodu nebo produkci potravin. V EU je 5,2 % půdy z celkové plochy považované za vhodnou pro obnovitelné zdroje energie – nejsou zde přírodní rezervace, vysoce hodnotné zemědělské oblasti apod. K dekarbonizaci EU do roku 2040 jsou pro současné i budoucí větrné a solární elektrárny zapotřebí pouze 2,2 %, tedy méně než polovina z této „vhodné“ půdy.

Dají – a dnes už dokonce úplně celé!  Největší část větrné elektrárny totiž tvoří ocel, beton a kovy, kde s recyklací není problém – jsou na to dávno zavedené postupy. Dlouhou dobu byly ovšem problematické lopatky/vrtule, které jsou z odolného materiálu, aby se nepoškodily ani v nepříznivých podmínkách – starší ze sklolaminátu, modernější z uhlíkových vláken. Recyklaci definitivně vyřazených lopatek se nyní nejen intenzivně věnuje výzkum, ale některé firmy (například největší evropský výrobce větrných elektráren Vestas nebo REGEN Fiber) už představily technologie, které umožní recyklovat i tento doposud téměř neřešitelný nedostatek větrníků. Dokonce i Česko má svoje želízko v ohni – inovativní ekologickou technologii plazmového zplyňování.

Proč se tedy ještě pořád můžeme setkat s obrázky lopatek odhozených na skládkách nebo někde v poušti? Jednak proto, že nové možnosti jejich recklování jsou tu teprve krátce. Také ale zatím nedává smysl rozjíždět novou recyklaci ve velkém. Dokud nedoslouží větší množství větrných elektráren, nebylo by to příliš ekologické.

I doposud byla ovšem k dispozici mnohem lepší řešení, než lopatky někam odhodit. Krátkodobě třeba repasování lopatek – tedy že je lze využít po delší dobu než běžnou projektovanou životnost 25 let. Lopatky se také mohou rozemlít a využít jako izolace, výplň či výztuž, mohou se jako drť přidávat do nových listů a nebo použít v konstrukčních projektech jako jsou například mosty. Existují dokonce i dětská hřiště využívající vyřazené lopatky větrných elektráren.